JIZERA (1122 m.n.m.)
Naše první spaní pod širákem
V pátek ráno jsem se v práci definitivně rozhodl, co podniknout o víkendu ve dnech 6. - 7.6.2015. Dojít pěšky z Tanvaldu na 2. nejvyšší horu v chráněné krajinné oblasti Jizerské hory, a to na samotnou Jizeru, kde s Evčou vyzkoušíme, jaké je to nocovat opravdu pod širým nebem. A odtud se v neděli vydat do Liberce na vlak.
Do Tanvaldu jsme se dopravili v sobotu ráno cca kolem 9.45 hod po určitých peripetiích s výlukou, tvořenou přímo ve Dvoře Králové nad Labem. Z Tanvaldu jsme se vydali po červené značce do Desné a na rozcestníku "Desná - U dubu" jsme pro naše pokračování zvolili opět červenou, jelikož jsme nechtěli přijít o vodopády Černé Desné, kde jsou k nalezení celkem čtyři vodopády za sebou, a to: Plotnový, Dlouhý, Bukový a poslední Hrncový vodopád. Tam jsme se celkem zdrželi, jelikož to byl uklidňující a moc pěkný pohled a hlavně moc fajn místa na focení. Po uspokojení mých fotografických potřeb jsme se vydali dále, až jsme došli na rozcestí "Pod Souší". Zde doporučuji navštívit 0,5 km vzdálenou přehradu Souš na Černé Desné, postavenou v letech 1911-1915, která v současné době slouží jako zásobník pitné vody Jablonecka. Také v ní lze spatřit sivena amerického, jedinou rybu, která je odolná vůči kyselému prostředí přehrady.
Po přehradě následovalo modré značení, rozcestí Sedlo pod Zámky a delší zastávka s obědem v podobě borůvkových knedlíků v hospůdce, nacházející se u velkého parkoviště na rozcestí, pojmenovaném "Pod Bukovcem". Mimochodem, jídlo měli dobré, ale kazil ho zápach ze septiku, a to opravdu celkem dost. Po obídku modré značení neopouštíme a z kopce dolů se nám naskýtá krásný pohled na tamní chaloupky a zeleň kolem nás. Procházíme kolem hotelu Panský dům a před penzionem Sklárna se vydáváme po žluté směr Smědava, kam docházíme kolem 17.30. Jelikož tuším, že je to před naší cílovou zastávkou poslední známka "civilizace", zakotvíme na chvíli v restauraci Smědava. Z hlediska tamního personálu ji opravdu nemohu doporučit, krom jedné ze servírek, která byla asi jako jediná příjemná. Druhá servírka byla fakt nepříjemná, jako vosina v prde..! Jelikož jsme si chtěli dát ráno čajík a zapomněli jsme ho doma, tak Evča chtěla dva pytlíky čaje koupit. Normální člověk by jí prodal dva sáčky třeba za 10 kč. Ale nepříjemná to servírka ji to namarkovala jako dva čaje, které jsme si dali tam. Takže dva pytlíčky čaje = 50 kč. No, jelikož jsem si nechtěl zošklivit den, tak jsem to protentokrát nechal být a sledoval, jak je nepříjemná i na další lidi. A neuvěřitelné se stalo záhy, tato "restaurace" v 18.00 hod. zavřela a šmitec. V sobotu, kdy je nátřesk kolařů a turistů v 18.00 hod. zavřít, to je fakt masakrrrr. Tuto restauraci tedy nedoporučuji a zvlášť, pokud nechcete z kuchyně při otevřeném okně slyšet "Do píči, se už na to vyseru, ať jdou ty lidi už do prdele."
No alespoň jsme se tak mohli v klídku vydat po červené značce k rozcestí "Pod Jizerou". Ale ještě než jsme k němu došli, sešli jsme k potůčku Bílá Smědá, kde jsme si uvařili polévku, vychladili pivsona a okoupali se. Krásné to místo. Sluníčko poté už začalo slábnout, jelikož nějaký ten čas jsme tam přeci jen strávili, a tak jsme se vydali k dříve zmíněnému rozcestí, odkud vede jen jedna cestička na vrchol hory Jizera. Na ten jsme stoupali v době, kdy slunko začíná kouzlit svými barvami, a výšlap nahoru s naloženou krosnou, to bylo fakt žůžo. Celkem dostaly nohy zabrat.
"ALE STÁLO TO ZA TO"
Nahoře, pod vrcholem skály, na které je vyhlídka, je postavena větší chatka, která má velikou zastřešenou verandu, na které se dá přespat. Také tam už byly rozložené spacáky. V ten večer nás tam spalo nahoře celkem 8. Ovšem my s Evčou jsme nespali pod střechou, nýbrž opravdu jen pod širým nebem, na druhé straně od chajdy, nedaleko od žebříků, vedoucích na vyhlídku. Z vyhlídky jsme pozorovali krásný západ slunce, a také se nám zde naskytl dokonalý pohled na celé Jizerské hory, včetně samotného Ještědu. A usínat pod hvězdami, to je taky něco parádního, tedy až na vytřeštěný pohled dvou očiček, vykukujících z průzoru spacáku cca asi v 1.00 hod. ráno, které hledali, co to kde chodí. :-)))))) Viď Evi?
Budíček jsme měli v 4.30 ráno a nedělní východ slunce, byl bohužel dost ovlivněn zataženou oblohou. Ale i tak to byl moc příjemný pohled, jak sami můžete vidět na fotografiích. Spacáky byly po povrchu navlhlé, ale vnitřek byl OK a úplně lehce se mi to teplíčko neopouštělo. Přeci jen, v sobotu bylo vedro a obloha bez mráčku a neděle se zdála býti o dost chladnější a zamračenější. Ale budiž. Popadl jsem fotoaparát a myslel jsem si naivně, že tam s námi na vrcholku bude takhle časně ráno i zrcadlovkář, který si fotil západ slunce, ale to jsem se hluboce spletl, dokonce i jeho slečna vstávala dříve. Nejlepší bylo, když večer scházel dolů a lamentoval, že tohle je na zrcadlovkách to nejhorší, tahat se s nimi po tak těžce schůdných žebříčcích. Jó, zaplať pánbůh, že já šel do bezzrcadlovky. Myslím si, že kvalitou je to téměř stejné.
Sice nesvítilo moc slunko, ale poprvé jsem viděl mlhu, valící se přes kopce a sestupující dolů, vypadalo to jako tsunami. Připadal jsem si tam jak v Himalájích. A pak že musí člověk za zážitky někam daleko. Kecy!
Asi v 7.30 po vydatné snídani a sbalení našeho skromného tábora jsme sešli zpět na rozcestí "Pod Jizerou" a vydali se po červeném značení ke Knajpě, kde jsme shlédli tamní rašeliniště. Odtud jsme pokračovali přes Čihadla do Kristiánova a na Novou louku, kde si Evča mohla dát konečně vytouženou Malinovku (Koli - dováženou z Kolína) a já konečně kafe, na které jsem se moc těšil. Což je poučení pro příště, že mi v krosně nesmí chybět.
Z Nové louky jsme zamířili na Bedřichov, a to už vypadalo s Evčou bledějc a bledějc, jelikož ji nevyhovovaly boty. Z Kristiánova šla dokonce už i jen v ponožkách. A když jsme došli z Bedřichova k Maliníku a klesali dolů do Rudolfova, věděl jsem, že přímo do LBC pěšky nedojdeme. Rudolfov (cca 2-3 km od Liberce) byl naší konečnou stanicí, kde jsme se najedli v příjemném prostředí penzionu Česká Chalupa, který doporučit rozhodně mohu. Prima obsluha a dobré jídlo, na které dlouho nečekáte. No a dá se říci, že nás Evčiny nohy zachránily, protože jak jsme zašli do penzionu, začalo fakt hustě pršet. V útulném prostředí penzionu jsme strávili ¾ hodiny, a potom jsme se z Rudolfova dopravili v 13.00 hod. autobusem na Fügnerku (Liberečáci znají) a po přestupu na tramvaj k vlakáči.
A nyní už na to máme jen krásné vzpomínky.
*Parametry cesty:
Cesta na Jizeru - sobota, obloha bez mráčku, vedro - ujité km: 23 (dle mapy.cz - 932m nastoupáno a 291m klesání), začátek cesty v Tanvaldu - želez. stanice 466 m.n.m. a konec na vrcholku Jizery - 1122 m.n.m.
Cesta směr Liberec - neděle, pod mrakem, příjemný vánek - ujité km: 31 (dle mapy.cz - 514m nastoupáno a 962m naklesáno), konečná v Rudolfově 660 m.n.m.
